Přeskočit na obsah

Luigi Villoresi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Luigi Villoresi
Villoresi (1947)
Villoresi (1947)
Narození16. května 1909
Milán, Lombardie Italské královstvíItalské království Italské království
Úmrtí24. srpna 1997 (ve věku 88 let)
Modena, Emilia-Rogmana, ItálieItálie Itálie
Národnostitalská
ObčanstvíItálie a Italské království
Povoláníautomobilový závodník, rallyový závodník a pilot Formule 1
Znám jakoautomobilový závodník
PříbuzníEmilio Villoresi (bratr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Luigi „Gigi“ Villoresi (16. května 1909 Milán – 24. srpna 1997 Modena) byl italský automobilový závodník.[1]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 16. května 1909 v Miláně, ale po většinu života žil v Římě. Starší bratr Emilia Villoresiho, taktéž automobilového závodníka. S závoděním začal v roce 1931. Prvního velkého vítězství dosáhl na Velké ceně Masarykově v roce 1937, když zvítězil v kategorii voiturette (vozy do 1,5 l zdvihového objemu) na Maserati 6CM. V letech 1938-39 a po válce pracoval jako tovární jezdec u Maserati. Jeho bratr Emilio byl dokonce tak úspěšný, že podepsal smlouvu s Alfa Romeo pro Scuderia Ferrari, ale zahynul 19. června 1939 při testování Alfy Romeo 158 v Monze. Během druhé světové války strávil nějaký čas jako válečný zajatec a v době, kdy byl propuštěn, mu zešedivěly vlasy.[2]

Před vznikem Formule 1 vyhrál řadu GP závodů, dvakrát zvítězil na Targa Florio (1939, 1940), jednou na Mille Miglia (1951). V letech 1949-1953 jezdil za Ferrari u stáje Scuderia Ferrari. V letech 1954-1955 jezdil u Lancie. V letech 1950–1956 jezdil mimo Ferrari, Maserati, Lancia také u stáje Scuderia Centro Sud. V rámci F1 odjel 31 GP, žádnou nevyhrál a získal 8 pódií. Z Grand Prix závodů odešel v roce 1957 po 39 startech ve Formuli 1 a 49 bodech. Poslední závod v F1 absolvoval na Maserati 250F při Grand Prix Itálie 2. září 1956. Po odchodu z F1 ještě do roku 1958 závodil v rallye. V roce 1958 vyhrál Rallye Akropolis.[3] Zemřel 24. srpna 1997 v Modeně ve věku 88 let.

Závodní kariéra 1931–1940

[editovat | editovat zdroj]

Luigi pocházel z bohaté rodiny a ve svých 22 letech (1931) si tak mohl dovolit začít závodit. Se svým bratrem Emiliem začínali s Lancií Lambda v místních rallye a v roce 1935 s Fiatem 508 dojel na 3. místě v kategorii do 1100 cm³ ve významném italském závodě Coppa Ciano na okruhu Montenero u Livorna. V roce 1935 získal italský šampionát ve třídě sportovních vozů do 1100 ccm. Bratři byli přihlášeni s vozem Fiat o zdvihovém objemu 990 cm³ (zřejmě Fiat 508) na 3. ročník závodu 1000 mil československých (st. č. 59). Prahou do III. etapy ještě projeli na 11. místě v celkovém pořadí a jako první ve třídě, ale potom odstoupili. Při průjezdu v Kolíně již nejsou uváděni. Z 19 statujících v třídě do 1100 cm³ dojelo do cíle jen 6 vozů.[4] Zúčastnil se i XVI. ročníku Rallye Monte Carlo 1937 a obsadil Fiatem 1500 pěkné 13. místo v celkovém pořadí a současně vyhrál třídu malých vozů do 1500 cm³.[5] Už v roce 1936 bratři koupili Maserati 4CM a "Gigi" jízdou v Monaku (třída voiturette do 1,5 l, 11. dubna 1936, Pohár prince Rainiera), kde obsadil 6. místo, zaujal samotného Ernesta Maseratiho, který ho pozval do svého týmu. Po úplnost je třeba dodat, že tomuto závodu dominovaly vozy ERA (English Racing Automobiles), když zvítězil princ Bira před Marcelem Lehouxem. Jako devátý dojel na XIV. ADAC Eifelrennen (14. června) a jako 3. v závodě Coppa Ciano (2. srpna).[6]

Luigi Villoresi na Maserati 6CM, vítěz Velké ceny Masarykovy 1937 v třídě voiturette

Prvního vítězství Luigu Villoresi dosáhl v roce 1937 v Brně.[7] Pořadí na roštu pro tento závod, který se konal 26.září, se losovalo. V prvé řadě stáli Pohl a Charles Martin, za nimi uprostřed princ Bira a za ním baron Graffenried, Villoresi, Sojka a další. V 10:35 h byl závod odstartován. Charles Martin (ERA typ A, řadový šestiválec se zdvihovým objemem 1488 cm³ s kompresorem Roots a výkonu 112-130 kW/150-175 k při 6500 ot./min) se ujal vedení závodu následovaný Birou (ERA tap B, novější verze typu A) a Luigim Villoresim startující za Scuderia Ambrosiana na Maserati 6CM (řadový šestiválec se zdvihovým objemem 1493 cm³ s kompresorem Roots a výkonem 130 kW/175 k). Bira nezvládl první zatáčku před Novým Lískovcem a vjel do únikové zóny. Nasadil ostré tempo a na konci 1. kola jel už zase na 2. místě za Martinem. Po 1. kole bylo pořadí prvních jezdců Martin, Bira, Villoresi a Hartmann. Bira potom dostal v Pisárkách smyk a lehkým nárazem si poškodil výfuk, z nějž se vyvalil dým. Přesto Bira opět zahájil stíhací jízdu a v ostrovačickém úseku převzal vedení. Uštvaný agregát však Birovi nevydržel, od předposledního kola běžel jen na pět válců. V dalších kolech se na čele pořadí příliš neměnilo, ale o to zajímavější byl boj o další pozice. Za první třemi jeli Hartmann a Graffenried (oba na Maserati), za nimi na 6.-8. místě Češi Sojka (Bugatti), Pohl (MG K3 Magnette) a Vaníček (Bugatti). Ve 4. kole předjeli Sojka a Pohl Graffenrieda, ale v posledním kole Pohlovi praskla pneumatika asi 1 km před cílem, nezvládl řízení, převrátil vůz a havaroval. Při jeho havárii byli postiženi také dva z diváků, naštěstí lehčeji.[8] Ital Luigi Villoresi na voze Maserati v posledním kole předstihl Angličana Martina (ERA), který se v posledním kole potýkal s vadnou svíčkou, a vyhrál tak závod vozů do 1500 cm³, na 3. místě dojel Maďar Hartmann.[9] Villoresi zvítězil v čase 1:10:19,9 h průměrnou rychlostí 124,28 km/h a zajel i nejrychlejší kolo závodu za 13:47 min (126,85 km/h).[10] Na 4. místě pro technické potíže dojel siamský princ Bira.[11]

V roce 1938 se Villoresi stal součástí týmu Maserati (Officine A. Maserati) a vyzkoušel i model Maserati 8CTF, který Maserati navrhl, aby vůz konkuroval dominantním německým Stříbrným šípům (Mercedes-Benz W 154 a Auto Union Typ D). Měl vůz poprvé samostatně vyzkoušet 14. srpna 1938 na závodě Coppa Acerbo. Tým Maserati měl nasadit dva nové vozy typu 8CTF s třílitrovým osmiválcovým motorem pro hraběte Carla Felice Trossiho a Luigiho Villoresiho. Startoval však pouze Trossi se svým vozem, který sdílel s Luigim Villoresim. Posádka C.F. Trossi / L. Villoresi odpadla po 10. kole (ze 16) pro selhání motoru. V 11. kole Trossi, který vystřídal Villoresiho, se svým rychlým Maserati odstoupil kvůli problémům s karburátorem. Luigi Villoresi však v 9. kole zajel nejrychlejší kolo závodu za 10:57,0 min = 141,4 km/h. Závod vyhrál na Mercedesu Rudolf Caracciola před Giuseppe Farinou.[12] Na voze Maserati 6CM dojel jako 3. na Targa Florio. Povětšinu roku však závodil ve třídě voiturette na Maserati 6CM. Vyhrál Albi, Coppa Acerbo v Pescaře a Coppa Edda Ciano v Lucce a ještě jako druhý dojel v Neapoli (Coppa Principessa di Piemonte).[6] Za rok 1938 byl vyhlášen mistrem Itálie.[2]

Zejména italské výrobce, jezdce a koneckonců také fanoušky nadvláda stříbrných šípů, jak se jim všeobecně přezdívalo, poměrně dosti znechutila. Italové už byli syti německých triumfů, a i když byla neustále zdůrazňována pevnost osy Berlín–Řím, na italské straně byla přece jen méně pevná.[13] Všechny závody konané v roce 1939 v Itálii a jejich koloniích byly vypsány pouze pro třídu voiturette (do 1,5 l zdvihového objemu). V roce 1939 si s Maserati 6CM připsal první ze dvou výher v Targa Florio. V roce 1939 byl tento závod z politických důvodů přesunut z Madonie do Palerma a startovalo zde jen čtrnáct aut místo obvyklých několika desítek. Druhá výhra přišla v následujícím roce, to jel na typu Maserati 4CM, model 4CL (1940).[14] To startovalo 16 vozů a všechny byly Maserati (typy 4CM/4CL a 6CM).[15]

Počátkem roku 1939 startoval se speciálně upraveným, proudnicovým vozem Maserati 4CL (streamliner) na kontroverzní Grand Prix Tripolisu. Po napínavé kvalifikaci, kde Luigi Villoresi obsadil pole position v Maserati Streamliner, se samotný závod, jedoucí se v hrozně horkých podmínkách, ukázal jako poněkud zklamání. Hned v 1. kole mu totiž na jeho voze "odešla" převodovka. Bratr Emilio s Alfou Romeo 158 však dokončil závod na 3. místě. Na Maserati 6CM, což už byl klasický monopost, Villoresi zvítězil na Velké ceně Jihoafrické republiky, kde Maserati 6CM obsadily kompletně stupně vítězů. Něco málo přes dva týdny po bratrově smrti dojel se svým Maserati k vítězství na Velké ceně Jadranu (Circuito del Carnaro) v roce 1939, která se jela v Preluku (tehdy patřila tato oblast Italskému království), mezi Rijekou a Opatijí v dnešním Chorvatsku. Po roce 1940 jeho závodní kariéru přerušila druhá světová válka.

Závodní kariéra 1946–1958

[editovat | editovat zdroj]

Po konci války odjel do Ameriky, aby se v roce 1946 zúčastnil 30. května závodu Indianapolis 500 a skončil slušném na 7. místě (Maserati 8CL).[16] Poté se vrátil do Evropy. V roce 1946 se jelo v Evropě 17 Velkých cen. V prvním závodě sezony 22. dubna vyhrál na Maserati 4CL (Scuderia Milano) v 5. ročníku Grand Prix Nice.[17] Po návratu z Indianapolis startoval 12. července na Velké ceně národů v Ženevě. Ve finálovém závodě 12 nejlepších Villoresi havaroval. Narazil v jízdě na sloup, rozbil a převrátil vůz, z něhož vyletěl s rozbitým kolenem.[18] V roce 1947 za Scuderia Ambrosiana zvítězil na stejném typu 1. června v 3. ročníku Grand Prix de Nimes,[19] 20. července v 6.ročníku Grand Prix de Nice,[20] 3. srpna vyhrál na 2. ročníku Grand Prix Alsaska ve Strasbourgu.[21] Svoji sezonu ukončil vítězstvím 5. října v Grand Prix Lausanne.[22]

Villoresi, Targa Florio, Maserati A6GCS (1948)

Jezdci Villoresi, Ascari a Reg Parnell dokázali v roce 1948 zvítězit v pěti závodech této sezóny. Villoresi 1. srpna vyhrál ve 14. Grand Prix du Comminges (Saint-Gaudens). To už jel na modernizovaném typu Maserati 4CLT/48.[23] Na konci prázdnin vyhrál 29. srpna X. Grand Prix de l'Albigeois v francouzském Albi.[24] První poválečná Velká cena Velké Británie v Silverstonu v roce 1948 se 2. října stala kořistí Maserati 4CLT/48 a Villoresiho. Stalo se tak za dosti dramatických chvílích, po jízdě napříč kontinentem dorazili Villoresi a Ascari do Silverstone až v den závodu. Protože neabsolvovali trénink, stáli na roštu až poslední řadě. Krátce po startu projeli polem jezdců jako nůž máslem a usadili se na špici. Zvítězil Villoresi před Ascarim.[1] Vyhrál i 31. října 9. ročník Gran Premio de Penya Rhin (Pedralbes v Barceloně) před Parnellem a Chironem.[25] To ještě v Itálii zvítězil 19. září na voze OSCA 1100 v 1. Velké ceně Neapole formule 2.[26] V roce 1948 stal italským šampionem.[2]

V roce 1949 Villoresi zaznamenal významná vítězství ve Velkých cenách. To podepsal smlouvu se Scuderia Ferrari. Zahájil vítězstvím 22. května 1949 ve Velké ceně Bruselu (Ferrari 166).[27] Následující týden Villoresi na stejném voze vyhrál Velkou cenu Říma (2. června).[28] Villoresi vyhrál s Ferrari 166 i v Gardě u Salò (10. července),[29] a zvítězil i ve Velké ceně Lucemburska. Zvítězil i 2. ročníku Grand Prix v Zandvoortu (31. července). To už jel poprvé na Ferrari 125.[30]

V první polovině sezony 1950 startoval i v několika závodech formule 2. Na IX. ročníku Grand Prix Mairseilles 19. března na Ferrari 166 zvítězil.[31] S tímto vozem vyhrál 7. května u Bodanského jezera i 2. ročník Ostschweiz-Erlen ve Švýcarsku.[32] V italské Monze na 3. ročníku Velké ceny Autodromu Monza pro formuli 2 zajel 28. května nejrychlejší kolo závodu a také závod celkově vyhrál.[33] V tomto roce (to už mu bylo přes 40 let) bylo poprvé vypsáno mezinárodní automobilovou federací mistrovství světa formule 1. Villoresi debutoval s vozem Ferrari 125 (pohonnou jednotkou tohoto vozu byl 12válcový motor do V s úhlem rozevření 60° a objemem 1500 cm³, což naznačuje, že jeden válec měl objem 125 cm³, proto je označení Ferrari 125) na Grand Prix Monaka 21. května. Start to nebyl až tak úspěšný, protože odstoupil po 64. kole (ze 100) pro poruchu osy. V roce 1950 se ani jednou neumístil na bodované pozici. Během nemistrovské Grand Prix národů v Ženevě měl opět smůlu, dostal smyk na oleji a jeho vůz se převrátil, Villoresi se vážně zranil a tři diváci zemřeli.

Luigi Villoresi s Ferrari 375 ve Velké ceně Francie skončil na 3. místě (1. července 1951)

Villoresi v roce 1951 zotavený z mnoha zlomenin a zranění hlavy několikrát bodoval v šampionátu F1 – včetně tří po sobě jdoucích třetích míst. Zvítězil 11. března na Ferrari 375 i v nemistrovské v Gran Peremio di Siracusa[34] a také (rovněž v nemistrovské) v XII Grand Prix Automobile de Pau.[35] V celkovém pořadí MS byl na pátém místě.[2] Poslední vítězství zaznamenal 6. dubna 1952 v nemistrovské, 6. Velké ceně del Valentino v Turíně[36] a 13. července na čtyřválcovém Ferrari 500. To bylo při II. Grand Prix des Sables d'Olonne, která se jela jako součást francouzského šampionátu F2.[37] V Borehamu (hrabství Hertfordshire) se mu podařilo 2. srpna na Ferrari 375 zvítězit v nemistrovském II. ročníku Daily Mail Trophy.[38] V kategorii F2 zvítězil i 14. září v Modeně na III. Gran Premio di Modena.[39] To bylo jeho poslední vítězství ve formulovém závodu.

Celkové páté místo v MS F1 se mu podařilo zopakovat v sezóně 1953, kdy dosáhl na nejlepší výsledky v jednotlivých závodech. Dvakrát skončil na 2. místě, v Argentině a v Belgii.

Ascari a Villoresi v roce 1954 přešli na tovární Maserati 250F, zatímco čekali na přípravu nového týmu Lancia. V tomto roce zaznamenal zřejmě poslední vítězství. Bylo to na sportovním voze Lancia D24 (Lancia V6, 3284 cm³) na okruhu Circuito da Boavista v Portu. Startoval za tovární tým Scuderia Lancia.[40] Villoresi byl při svém debutu v F1 s Lancií D50 22. května 1955 na Velké ceně Monaka 1955 pátý. Ten den kamarád a přítel Ascari havaroval u přístavu. Jeho přítel vyvázl bez zranění, ale o 3 dny později zahynul při testech v Monze (26. května 1955). Villoresi pokračoval i v roce 1956 v řízení soukromého vozu 250F a v Belgii skončil pátý, což byl jeho poslední bodový zisk v mistrovství světa. V Castelfusanu si však při závodě se sportovním vozem Maserati zlomil pravou nohu a k velké úlevě své rodiny se rozhodl ukončit kariéru. Krátce se sice vrátil a v roce 1958 vyhrál Rallye Akropolis pro Lancii, ale jedna z největších osobností motoristického sportu 50. let se už spokojila s tím, že je bývalým jezdcem.[2] Přesto v roce 1959 a 1960 jel ještě Rallye Monte Carlo na Fiatu 1200 (st. č. 344) resp. Fiatu 1400 (st. č. 6) ale jako spolujezdec s Ovidio Capellim. V roce 1959 dojeli celkově na 45. místě na 4. místě ve třídě.[41] Ve výsledcích rallye v roce 1960 nebyli uvedeni.[42]

Výsledky v mistrovství světa F1

[editovat | editovat zdroj]
Legenda k tabulce
Barva Výsledek
ZlatáVítěz
Stříbrná2. místo
Bronzová3. místo
ZelenáBodované umístění
Modrá Nebodované umístění
Dokončil neklasifikován (NC)
FialováOdstoupil (Ret)
Červená Nekvalifikoval se (DNQ)
Nepředkvalifikoval se (DNPQ)
ČernáDiskvalifikován (DSQ)
Bílá Nestartoval (DNS)
Závod zrušen (C)
Světle
modrá		 Pouze trénoval (PO)
Páteční testovací jezdec (TD)
Bez
barvy		 Netrénoval (DNP)
Vyřazen (EX)
Nepřijel (DNA)
Odvolal účast (WD)
Nezúčastnil se (prázdné)
Označení Význam
Tučnost Pole position
Kurzíva Nejrychlejší kolo
† Jezdec nedojel do cíle, ale byl klasifikován, protože odjel více než 90 % délky závodu.
‡ Byl udělován poloviční počet bodů, protože bylo odjeto méně než 75 % délky závodu.
Horní index Umístění bodujících jezdců
ve sprintu
Sezóna Team Vůz Motor 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Pořadí Body
1950 Scuderia Ferrari Ferrari 125 Ferrari V12 GBR MON

Ret

 500 SUI

Ret

 BEL

6

 FRA

DNS

 ITA NC 0
1951 Scuderia Ferrari Ferrari 375 Ferrari V12 SUI

Ret

 500 BEL

3

 FRA

3

 GBR

3

 GER

4

 ITA

4

 ESP

Ret

 5 15 (18)
1952 Scuderia Ferrari Ferrari 500 Ferrari R4 SUI 500 BEL FRA GBR GER NED

3

 ITA

3

 8 8
1953 Scuderia Ferrari Ferrari R4 ARG

2

 500 NED

Ret

 BEL

2

 FRA

6

 GBR

Ret

 GER

8 *

 SUI

6

 ITA

3

 5 17
1954 Officine Alfieri Maserati Maserati 250F Maserati

R6

 ARG 500 BEL FRA

5

 GBR

Ret *

 GER

DNS

 SUI ITA

Ret

 20 2
Scuderia Lancia Lancia D50 Lancia V8 ESP

Ret

1955 Scuderia Lancia Lancia V8 ARG

Ret

 MON

5

 500 BEL

DNA

 NED GBR ITA

DNS

 20 2
1956 Scuderia Centro Sud Maserati 250F Maserati

R6

 ARG MON 500 BEL

5

 22 2
Luigi Piotti FRA

Ret

 GBR

6

 GER

Ret
Officine Alfieri Maserati ITA

Ret †

Celková statistika v Mistrovství světa F1

[editovat | editovat zdroj]
Sezńa Team Vůz Motor závody vítězství 2. místa 3. místa nejrychlejší kolo body Pořadí v mistrovství světa
1950 Scuderia Ferrari Ferrari 125 Ferrari 1.5 V12 3 − − − − − NC
1951 Scuderia Ferrari Ferrari 375 Ferrari 4.5 V12 7 − − 3 − 15 (18) 5.
1952 Scuderia Ferrari Ferrari 500 Ferrari 2.0 R4 2 − − 2 − 8 8.
1953 Scuderia Ferrari 8 − 2 1 1 17 5.
1954 Officine Alfieri Maserati Maserati 250F Maserati 2.5 R6 3 − − − − 2 20.
Scuderia Lancia Lancia D50 Lancia 2.5 V8 1 − − − −
1955 Scuderia Lancia 2 − − − − 2 20.
1956 Scuderia Centro Sud Maserati 250F Maserati 2.5 R6 1 − − − − 2 22.
Luigi Piotti 3 − − − −
Officine Alfieri Maserati 1 − − − −
celkem 31 − 2 6 1 46 (49)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Luigi Villoresi na anglické Wikipedii.

  1. 1 2 SKOŘEPA, Miloš. Dějiny automobilových závodů. 1. vyd. Praha: Olympia, 1973. 320 s. S. 150, 190, 198-199, 207, 208g, 224, 290-291, 294-296, 299-300, 305, 313-314, 316-319.
  2. 1 2 3 4 5 Luigi Villoresi [online]. MotorSport: [cit. 2026-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
  3. ↑ Luigi Villoresi [online]. Liberec: iProject [cit. 2026-04-28]. Dostupné online.
  4. ↑ KOŽÍŠEK, Petr. 1000 mil československých. 1. vyd. Praha: Karel Mráz - Reprom (Národní technické muzeum), 2013. 50 s. S. 35–50.
  5. ↑ BRUNO, Thomas. 16. Rallye Automobile Monte-Carlo 1937 [online]. eWRC rally services, 2020-06-02 [cit. 2026-04-29]. Dostupné online.
  6. 1 2 SNELLMAN, Leif. Luigi "Gigi" Villoresi (I) [online]. Leif Snellman, 2025-08-13 [cit. 2026-04-28]. Dostupné online.
  7. ↑ SNELLMAN, Leif. VELKÁ CENA MĚSTA BRNA [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, Felix Muelas, 2022-10-10 [cit. 2024-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
  8. ↑ -, yk. Slabší třída poprvé samostatně. Lidové noviny. 1937-09-27, roč. 45, čís. 486, s. 2. Dostupné online.
  9. ↑ -, jp. Ital Villoresi vítězem první Velké ceny Brna. Pondělí Národních listů a Národa. 1937-09-27, roč. 77, čís. 39, s. 5. Dostupné online.
  10. ↑ SNELLMAN, Leif. Ládiszlav "László" Hartmann (H) [online]. Leif Snellman, 2023-06-28 [cit. 2024-01-25]. Dostupné online.
  11. ↑ SNELLMAN, Leif. "B. Bira" (Prince Birabongse Bhanutej Bhanubandh) (T) [online]. Leif Snellman, 2023-05-16 [cit. 2024-01-25]. Dostupné online.
  12. ↑ ETZRODT, Hans. XIV° COPPA ACERBO [online]. Leif Snellman, Felix Muelas, Hans Etzrodt, 2025-05-09 [cit. 2026-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
  13. ↑ SKOŘEPA, Miloš. Dějiny automobilových závodů. 1. vyd. Praha: Olympia, 1973. 320 s. S. 193.
  14. ↑ Luigi Villoresi [online]. Liberec: iProject [cit. 2026-04-28]. Dostupné online.
  15. ↑ SNELLMAN, Leif. XXXI° TARGA FLORIO [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, 2024-11-09 [cit. 2026-04-28]. Dostupné online.
  16. ↑ -, t. Několik dojmů z Indianapolisu. Auto. 1946-10-25, roč. 28, čís. B10, s. 204. Dostupné online.
  17. ↑ V. Grand Prix de Nice [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  18. ↑ -, t. Automobilová Velká cena národů v Ženevě. Auto. 1946-08-25, roč. 28, čís. B8, s. 161. Dostupné online.
  19. ↑ III Grand Prix de Nimes [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  20. ↑ VI. Grand Prix de Nice [online]. Marseille: RD Nedia (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  21. ↑ II Grand Prix d'Alsace [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  22. ↑ Grand Prix de Lausanne [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  23. ↑ XIV. Grand Prix du Comminges [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  24. ↑ X Grand Prix de l'Albigeois [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  25. ↑ IX Gran Premio de Penya Rhin [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  26. ↑ I Gran Premio di Napoli 1948 [online]. formula2.se [cit. 2026-04-29]. Dostupné online.
  27. ↑ I Grand Prix de Bruxelles 1949 [online]. formula2.se, 2005-12-12 [cit. 2026-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
  28. ↑ 1949 Rome Grand Prix [online]. Londýn: MotorSport [cit. 2026-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
  29. ↑ IX Circuito del Garda 1949 [online]. formula2.se [cit. 2026-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
  30. ↑ II. Zandvoort Grand Prix [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  31. ↑ IX Grand Prix de Marseilles 1950 [online]. formula2.se, 2005-01-30 [cit. 2026-04-29]. Dostupné online.
  32. ↑ II Preis der Ostschweiz-Erlen 1950 (Grand Prix de la Suisse Orientale) [online]. formula2.se, 2005-01-30 [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  33. ↑ III Gran Premio dell'Autodromo di Monza 1950 [online]. formula2.se, 2005-01-30 [cit. 2026-04-29]. Dostupné online.
  34. ↑ Gran Premio di Siracusa [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  35. ↑ XII Grand Prix Automobile de Pau [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  36. ↑ VI Gran Premio del Valentino [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  37. ↑ II Grand Prix des Sables d'Olonne [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  38. ↑ II Daily Mail Trophy [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  39. ↑ III Gran Premio di Modena [online]. Marseille: RD Media (Stats F1) [cit. 2026-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  40. ↑ Circuito da Boavista, Porto (P) [online]. racingsportscars.com [cit. 2026-04-29]. Dostupné online.
  41. ↑ WOJTAN, Mirek. 28. Rallye Automobile Monte-Carlo 1959 [online]. eWRC rally services, 2021-12-22 [cit. 2026-04-29]. Dostupné online.
  42. ↑ 29. Rallye Automobile Monte-Carlo 1960 [online]. eWRC rally services [cit. 2026-04-29]. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • SKOŘEPA, Miloš: Dějiny automobilových závodů, Praha: Olympia, 1973, 1. vyd., 320 s., S. 150, 190, 198-199, 207, 208g, 224, 290-291, 294-296, 299-300, 305, 313-314, 316-319
  • HANZELKA, Boleslav: Vozy Velkých cen, Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1974, 1. vyd., 257 s., S. 112, 125, 127-128, 130, 132, 195

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Luigi_Villoresi&oldid=26064067“